37 mm automatický kanón M4 (označovaný během vývoje jako T9) navržený firmou Browning (výrobu ale zajišťovala f. Colt) se začal od r. 1942 používat na letounech P-39 Airacobra a později i na P-63 Kingcobra. Ty také zůstaly jediným typem letounu, který zbraň používal (byly pokusy vyzbrojit čtveřicí těchto kanónů experimentální XP-58 “Chain Lightning”, ale nakonec byl v prototypu upřednostněn jeden 75 mm kanon M5 a dva .50 cal kulomety).

Kanón M4 byl původně navržen jako protiletadlový, avšak když se inženýři f. Bell rozhodli vyprojektovat letoun, který by primárně sloužil jako platforma pro zbraň velkého kalibru, padla volba právě na M4. V navrženém designu se počítalo s tím, že takto těžká zbraň s výrazným zákluzem (245 mm) po výstřelu musí být umístěna v trupu letounu. Z důvodu velké ráže však nebylo možné umístit hlaveň zbraně mezi válce řadového motoru, jako to bylo možné u 20 mm kanónů, a proto musel být 37 mm kanón umístěn v přídi před motorem. První návrhy proto vedly k umístění kabiny pilota až za motor a zbraň, ale nakonec zvítězilo praktičtější uspořádání v pořadí zbraň – kokpit – motor.

Umístění motoru v těžišti Airacobry za pilotní kabinou přineslo jak pozitiva (vysoká obratnost stroje díky umístění motoru v těžišti), tak negativa (zejména nebezpečná byla změna těžiště letounu po spotřebování munice a díky tomu náchylnost k pádům letounu do vývrtky), avšak jiné řešení v důsledku volby tak velké zbraně nepřicházelo pro jednomístný stroj v úvahu.

Zbraň měla úsťovou rychlost střely 610 m/s a kadenci 150 ran za minutu. Díky poměrně malé úsťové rychlosti měla střela značný pokles balistické křivky, který velmi ztěžoval účinné zacílení. Američtí piloti si i přes značný účinek střel tuto zbraň nikdy neoblíbili, právě z uvedeného důvodu. K malé popularitě kanónu přispěla také jeho údajná poruchovost, kdy se zbraň na strojích působících v Pacifiku již po 3-4 výstřelech zasekávala (údajně to bylo způsobeno jak neadekvátní údržbou zbraní, tak také nevhodně řešeným vyhazováním nábojnic). I když se konstruktérům nakonec podařilo problém s vyhazováním nábojnic vyřešit, zbraň i přesto občas selhávala. Mezi další nevýhody kanónu se řadila také nemožnost jeho použití v noci, kvůli zábleskům po výstřelech, které byly natolik silné, že nebezpečně oslepovaly pilota. Nemalým problém bylo také narušení funkčnosti kompasu po výstřelech (kompas se uvolňoval a  vykazoval následně značné odchylky). I tato potíž však byla později odstraněna.

Zbraň měla 30 nábojů umístěných v “nekonečném” nábojovém pásu, tj. pásu jehož konce byly spojené do nepřerušené smyčky. Držák pro tuto smyčku měl tvar koňského chomoutu, odtud pojmenování horsecollar magazine.  Náboje se používaly buď tříštivé (HE) nebo průbojné (AP) přičemž  AP byly schopné proniknout maximálně 25 mm pancířem na vzdálenost 500 yardů (460 m).

Airacobry s kanónem M4 určené do Sovětského svazu byly dodávány pouze s HE municí. Absence AP střeliva však na východní frontě nebyla na závadu, protože se zde kanón používal téměř výhradně pro vzdušný boj, kde byly tříštivé (HE) střely velmi efektivní. Airacobry se na východní frontě nepoužívaly k útokům na pozemní cíle – jedním z důvodů byla nízká úsťová rychlost střely, která byla příčinou neschopnosti probít průbojnou (AP) municí silnější pancíř tanků. Kupodivu na rozdíl od svých amerických protějšků, si sovětští piloti naopak pochvalovali spolehlivost zbraně. Vadila jim však nízká kadence (tři rány za sekundu) a malá kapacita nábojového pásu.

Na závěr srovnání s německým 37 mm kanonem BK 3,7 používaným na Ju-87 G.

* údaj platný pro “hartkernmunition” s  jádrem z karbidu wolframu.

Z uvedené tabulky je patrné, že německá zbraň byla výkonnější prakticky ve všech parametrech až na podstatně větší váhu zbraně a menší zásobu nábojů. Proto byl BK 3,7 nesený štukami tak úspěšný proti tankům, kdežto M4 se k útokům proti pozemním cílům prakticky nepoužíval. Naopak BK 3,7 by nebylo možné kvůli jeho rozměrům a váze použít ve stíhacím letounu. M4 se pro vzdušný boj hodil mnohem lépe (byl lehčí a proti vzdušným cílům dostatečně destruktivní).