Původně ve španělsku v r. 1950 vyrobený “Buchón” (Ha 1112 M-1L, WNr. 139), který se účastnil natáčení slavného filmu Bitva o Británii (1969), byl později zrestaurován do podoby letuschopného Bf 109 G-4 s motorem Daimler-Benz DB 605.
Letounu se naneštěstí několikrát nevyhnuly havárie:
2005 při přistání po svém 105 letu s motorem DB 605 došlo ke kolapsu jedné podvozkové nohy, došlo ke kontaktu křídla o zem, letoun se roztočil a motor se prakticky utrhl z lože. Letoun byl téměř zničen. Pilotoval zkušený Siggi Knoll (69 let), kterému se naštěstí nic nestalo.
2008 pouhé dva týdny po svém prvním letu po dvouleté opravě, musel letoun přistát se zataženým podvozkem. Pilot Walter Eichhorn při přiblížení na přistání zjistil, že nedošlo k uzamčení jedné podvozkové nohy a po marných pokusech závadu odstranit podvozek nakonec raději zatáhl a sedl s letounem “na břicho”.
2013 opět dosednutí se zataženým podvozkem, tentokráte kvůli vysazení motoru během airshow v Roskilde (Holandsko).
Ve všech třech případech se pilotům nic nestalo a letoun byl opět po více či méně dlouhé době uveden znovu do letuschopného stavu. Díky úsilí mnoha nadšenců je dnes tento stroj stále letuschopný.
Na následujcících záznamech si můžete vychutnat nádherný zvuk dvanáctiválce DB 605:
Za druhé světové války byl v německu vyvíjen autopilot nejen pro bombardéry, ale také prostíhací letadla. Jednalo se o projekt, na kterém pracovaly nezávisle firmy Patin a Siemens. Dnes si představíme ten úspěšnější, tedy PKS 12 od f. Patin.
PKS 12 byl pravděpodobně prvním operačně nasazeným autopilotem na světě určeným pro jednomotorová stíhací letadla. Konkrétně byl například součástí vybavení nočních stíhacích verzí Fw 190 A-6/R11 A-8/R11 a D-9/R11, nočních stíhacích bombardérů Fw 190 F-8/U4, výškových stíhačů Ta 152 a některých verzí proudových Me 262. Vybavené jím měly být také verze Bf 109 G-10/R6 a Bf 109 K-4/R6.
Rozmístění komponent PKS 12 v letounu FW 190
Předchůdcem PKS 12 byl jednodušší systém PKS 11, který umožňoval pouze let v přímém kurzu na určitou omezenou vzdálenost (byl určen pro pomalejší vícemotorová letadla). PKS 12 na rozdíl od předchozí verze nepoužíval směrový gyroskop (Kurskresiel), který se pro agilní stíhací letouny nehodil, a namísto něho se použily výstupní signály z gyroskopu pro zatáčkoměr, ze kterých se uměle generoval směrový signál. Tím se zamezilo chybám vznikajícím původně při použití směrového gyroskopu. Namísto Kurskreiselu se proto základem PKS 12 stala tzv. Integrační jednotka úhlové pozice (Large-Integrationsgeräte neboli LI-Gerät). Nezanedbatelnou výhodou nového řešení byla jeho menší složitost a tím také nížší pořizovací cena.
Schéma propojení všech komponent PKS12
Jednou z nejdůležitějších součástí celého systému byla samotná řídící jednotka SK 15 (Steuerkasten) v níž byl mj. umístěn nový gyroskop pro zatáčkoměr DK21 (Dämpfungskreisel). Jednotka SK 15 byla obvykle umístěna co nejblíže těžišti letounu.
Řídící jednotka SK 15 (Steuerkasten)
Jägersteuerung vyžadoval také novější verzi magnetického kompasu (Führertochterkompass) s označením PFK/f3. Protože však byl větší než předchozí PFK/f2, byla nutná úprava rozmístění přístrojů na přístrojové desce.
Führertochterkompass PFK/f3Přístrojový panel Me 262 A-1 s PFK/f3 kompasem.
Upravena byla také řídící páka (knüpplegriff) na verzi KG 13R. Tato rukojeť řídící páky obsahovala navíc dva přepínače sytému autopilota:
1) Otočný vrubkovaný “kroužek” pro úpravu kurzu (richtungsgeber). Měl dvě pozice v obou směrech pro pomalou a rychlou změnu kurzu (1 nebo 2 stupně/sec.). Přepínač se uzamykal v pozici pro rychlou změnu.
2) Přepínač (kuppelschalter) který fungoval jako hlavní spínač/vypínač celého systému autopilota.
Celé zařízení fungovalo tak, že pilot pomocí richtungsgeber nastavil požadovaný kurs na Führertochterkompassu a pak při zapnutém autopilotovi letoun dále zatáčel automaticky. Pilot však musel stále manuálně korigovat náklon a sklon letounu během zatáčky. To znamená, že PKS 12 “řídil” směrovku a pilot i nadále používal řídí páku k ovládání výškovky a křidélek.
Raritní a velmi kvalitní barevné (!) záběry z fotokulometů amerických letadel z Tichomořského bojiště (1944/45). Pokud chcete vidět, co dokáží 0.50 cal Browningy s japonským letadly, a jak vypadají z pohledu pilota útoky proti pozemním cílům, vřele doporučuji ke shlédnutí. Video trvá cca 5 min.
Pozn. Autor kompilaci doplnil o umělé ozvučení (vcelku zdařilé, ale pokud by rušilo, je samozřejmě možné si audio vypnout).
Leave a Comment