Talent k létání nemá každý, proto byl pilot s takovým darem u Luftwaffe označován jako natural (ze stíhačů mne hned napadají například Theo Weissenberger nebo Hans Joachim Marseille). Ovšem je pravdou, že i sebelepší talent se bez tvrdé práce za kniplem nerozvíjí. Kdo chtěl patřit mezi experten a především v drsném prostředí leteckého boje přežít, ten musel znát svůj stroj do posledního detailu. A to nejen v technickém smyslu slova, ale především, co se týká jeho letových vlastností v celém rozsahu letové obálky. A neplatí to pouze o stíhačích. Dokládá to i následující krátký úryvek ze vzpomínek Petra Wilhelma Stahla, pilota Ju 88 (KG 30):

S Ju 88 létám s radostí, za špatného i za dobrého počasí. Stránky letového zápisníku se plní, mimo bojových letů, také záznamy o záletech po opravách, přelety a cvičnými lety. Využívám každou možnost k nácviku bombardování. S Ju 88 jsem si mezitím tak jistý, že znám hranice jeho výkonu až do posledního písmene. Zvedám ho od země, přičemž po dosažení kritické rychlosti jednoduše zatáhnu podvozek. Na špičce pravého křídla “vytočím” okruh uvnitř hranic letiště a udržuji přitom takovou rychlost, že mohu okamžitě přejít do prudkého stoupání. Ve větší výšce cvičím kolmé úhybné manévry a přitom pozoruji chování stroje až do oblasti nejvyšší přípustné rychlosti a ještě ji překračuji. Ze žertu létám řízené výkruty. To provádím tak, že osádka zůstává na sedačkách, aniž by byla připoutána. Volné předměty nelétají po kabině, ale zůstávají na svém místě. Často létám také jen s Heinem, pokud je toho na Hanse a Thea příliš mnoho. Stoffregen, můj velitel letky, který cvičí podobné kousky, mi šťastnou náhodou v létání ponechává volnou ruku, pokud se neproviním proti “letecké kázni a pořádku”.

… Jsem si naprosto jist, že v tomto okamžiku (1941 pozn. autora) není na celém světě letadlo této třídy, které je tak moderní a má tak vynikající letové vlastnosti a výkony jako Ju 88. Také znám dokonale konstrukci letadla. Pokud nelétám, pohybuji se na stojánce a v dílnách. Díky výměně zapalovací svíčky jsem se dokonce stal všeobecně váženým specialistou. Svíčky jsou totiž na tak nepřístupném místě, že technici je často vyměňují celé hodiny. Říkají mi, že mám prsty porodní báby a zvláštní cit v konečcích prstů. Sotva uplyne den, aby ke mne nepřišel dílenský mistr s žádostí o pomoc. S pomocí vrchního rotmistra Heinera Manka, našeho hlavního dílenského mistra, se mi nakonec podařilo vynalézt zvláštním způsobem tvarovaný klíč, který podstatně ulehčuje výměnu zapalovacích svíček. Byla za to dokonce peněžní prémie.

(P. W. Stahl – Nad ledem a Saharou)